Vážení návštěvníci,
vítejte na tomto webu, ať jste ho vyhledali se zájmem nebo jste jen internetoví kolemjdoucí. Úvodem předestřeme, že cílem těchto stránek je informovat veřejnost v rámcovém obrazu o situaci historického území Moravy a s ní svázaného Slezska ležících v územně ohraničeném celku státního útvaru tzv. České republiky. Nejen proto, že společnost se v současné době nachází v enormně progresivním dějinném období, je na místě mít alespoň základní povědomí o příslušném kulturně-sociálním aspektu, formující osobnost člověka. Podívejme se tedy na některé moravské a slezské atributy.
Historický vývoj a likvidace Moravy
Velkomoravská říše, zkráceně Velká Morava, je pozdější historické označení pro první stabilní knížectví západních Slovanů ve střední Evropě. Rozkládala se převážně na území dnešní Moravy, Slovenska a Maďarska od r. 833 a stejně tak pod sebou zahrnovala území Čech. V r. 1055 již je zdokumentována první snaha o porobení Moravy, která se dějinami táhne již zhruba tisíc let a to i přesto, že Morava je jednou z významných zemí evropského kontinentu. Tehdy vévoda Spytihněv II. odstranil tři sta předních představitelů staré moravské šlechty tím, že je uvěznil na různých hradech v samotných Čechách a na Moravu dosadil svoje zástupce, kteří se však již ve třetí generaci považovali za Moravany... Postupem času následoval přechod na Markrabství moravské, které tvořilo do reforem rakouské panovnice a české královně Marie Terezie r. 1749 samostatnou část celku tzv. zemí Koruny české. Dále o zhruba pět set let později byl ze svého úřadu císařem a českým králem Rudolfem II. sesazen moravský představitel Karel st. ze Žerotína z úřadu zemského hejtmana, údajně pro urážku majestátu, jednalo se patrně ovšem o výrok z r. 1606, v němž se kriticky vyjadřoval ke snahám Čechů o podmanění si Moravy a jeho charakteristiku jednání a postupu Čechů vůči Moravě: „Zdaliž oni nejsou, kteříž nás opanovati a sobě podmaniti obmýšlejí, aby sami hlavou a my ocasem království jejich zůstávali. Já je znám a vím, že kdekoliv mohou a příčiny dostanou, všude námi rádi zadní kouty vymítají.“ Výsledkem toho bylo, že o dva roky později se moravští stavové r. 1608 přihlásili ke konfederaci s Uhrami a Rakousy. Z historické známé bitvy na Bílé hoře r. 1620 je známo, že byla zosnována protestantskými stavy z Čech, ale jejich vojska se zmateně dala na útěk, ovšem čtyři tisíce Moravanů bojovalo do posledního muže. Na podzim r. 1848 Moravský zemský výbor informoval obyvatele o tom, že představitelé sousedních Čech z Prahy žádali opět u vídeňského císaře, aniž by to konzultovali se zástupci Moravy, spojení moravských úřadů s českými, čili jejich přesun do města Prahy neboli zánik moravského zemského statusu. V r. 1870 se bylo možno v periodiku Noviny Morava (roč. II/1870, č. 17, str. 1) dočíst dokonce tato závažná slova: „Ti páni v Praze mají ten plán, že musí dřív každého ožebračit, o postavení i chlebíček připravit a pak si jsou jisti, že je bude slepě následovat... A jako to dělají s jednotlivci a s jednotlivými stavy, tak by to dělali i s celou zemí Moravskou. Aby se jim, když už by jednou ji měli v pazourech, nemohla vymknout, hleděli by jí pouštět žilou, vycecávat jí krev a udržovat ji málomocnou. Kdo nemá síly, nemůže pomýšlet na odpor. To by očekávalo Moravu, kdyby se poddala Čechám.“ O rok později ovšem v tiskovině Moravská orlice začali být Moravané nabádáni k tomu, aby se pro vytvoření silné hráze proti hrozící germanizaci zřekli své moravské národnosti, k níž se doposud přirozeně hlásili, ve prospěch české. Do té doby se k české národnosti na Moravě téměř nikdo neřadil. Pouze tedy z obav před sílícím poněmčováním se Moravané začali přidávat k sousednímu českému národu, ovšem stalo se jim to kardinální flagrantní osudovou chybou, jelikož v dalších etapách dějin začalo narůstat udusávání o moravském (i slezském) historickém, kulturním, sociálním, geografickém aspektu a s tím zároveň ekonomické drancování Moravanů a Slezanů.
Stavět historickou lokalitu Moravy a Slezska do pozice pouhé oblasti je zcela nesmyslné a to z důvodu skutečnosti, že uvedené země měly v minulosti vlastní zemský sněm, vládu, zákony a dokonce platnou stupnici míry, vah, měnu apod. První reálné dějství likvidace administrativně-zemského zřízení Moravy a Slezska nastalo se vznikem tzv. první republiky r. 1918. Vzhledem k tomu, že se tehdy zavedené župy (zák. č. 126/1920 Sb.) ze dne 29. 2. 1920 setkaly s odporem, byly zák. č. 125/1927 Sb. ze dne 14. 7. 1927 s účinností ode dne 1. 12. 1928 opět vytyčeny zemské hranice a vznikla tak Země Moravskoslezská a to i přes protesty některých Slezanů, kteří chtěli obnovit vyčleněnou slezskou celistvost. Morava přečkala svoji svébytnost dokonce i v patologické formě německého nacistického totalitního zřízení v období pod označením Protektorát Čechy a Morava. Nejmenovaný člen Obce moravskoslezských spisovatelů se vyjádřil, že činovník legionářské organizace, dnes již zesnulý Arnošt Stejskal, zároveň tanečník brněnské umělecké scény, mu při jednom setkání ukázal pramen, který připomínal českou intervenci do Berlína, aby se bez boje vojensky zabrané česko-moravské území nazývalo pouze Čechy... Výrazně viditelná likvidace statusu Moravy a Slezska se odehrála v době převzetí československé republiky představiteli Komunistické strany Československa protiústavním krokem v roce jejich nedemokratického převzetí republiky, konkrétně 21. 12. 1948 zák. č. 280/1948 Sb. Ve snaze likvidace Moravy například Nové Město na Moravě sesadili ze statusu okresního města a nahradili ho nedalekým Žďárem nad Sázavou — patrně proto, že jeho název moravský aspekt neprozrazoval... Nutno podotknout, že i toto město, notabene do r. 1920, ve svém označení příslušnost k Moravě zahrnovalo, protože neslo nominativ s lokativem Žďár na Moravě. Obdobný postup následoval po připojení Rakouska k nacistickému Německu, kde dolnorakouské a hornorakouské území dostaly nové názvy Dolní Dunaj a Horní Dunaj, aby Rakušanům nebyla připomínána jejich samostatná alpská republika... Současné tzv. vyšší územně správní celky neboli kraje (zák. č. 347/1997 Sb.) jsou kopií umělých sociálně-inženýrských obvodů z padesátých let komunistické éry, které tehdy byly jejich samotnými tvůrci po jedenácti letech zrušeny pro svoji neefektivnost. V r. 1960 byly nahrazeny regiony o větší rozloze, avšak stále nerespektovaly historickou moravsko-českou hranici, proto kuriózně například město Moravská Třebová leželo v tehdejším Východočeském kraji. Obdobné nesmyslnosti vidíme i dnes, kdy například oblasti jihozápadních moravských měst Dačice a Slavonice jsou součástí Jihočeského kraje. Krajské zřízení je hrubým a necitlivým zásahem do vnitrostátního členění, který výraznou měrou nabourává specifičnost Moravy, Slezska a také samotných Čech, odlišných z geografického, historického, kulturního, sociálního a dokonce i odborně prokázaného genetického (!) hlediska. Tyto regiony vytvářejí neefektivní mocenskou byrokracii a zvyšují daňové zatížení, které jako každé náklady na pracovní činnost, přímo nevytvářející nebo nepřispívající k tvorbě nových hodnot, ukrajují potřebné finance ze státního rozpočtu.
Dále je důležité se zmínit o skutečnosti, že první kříšení Země Moravskoslezské se odehrálo v uvolněné atmosféře 60. let 20. stol., pohřbeno ovšem bylo zák. č. 143/1968 Sb. ze dne 27. 10. 1968 o dvojfederaci, kdy slovenští poslanci zamezili vytvoření trojfederace. Další výrazná snaha o rehabilitaci Moravy a Slezska tu byla viditelná v podobě zaplněných náměstí za obnovu samosprávného právního zřízení po zásadních celospolečenských událostech r. 1989, avšak požadavky Moravanů a Slezanů i přes petici o velkém počtu respondentů nebyly opět splněny. Velice paradoxní je, že předchozí komunistické obvody z úvodu vzpomínané stalinistické éry reálného socialismu byly obnoveny v r. 2000 zák. č. 129/2000 Sb. a věkem dokonce přežily svoje první zrození. Při návratu k přirozenému modelu, tj. obec či město, dále okres jako osvědčený pilíř státní správy a země, by se podle propočtu po několika letech ušetřily desítky miliard korun. Nyní veřejnost také snad takřka vůbec není informována o skutečnosti, že ze správního centra evropského společenství bylo státním orgánům České republiky nařízeno vytvoření vnitřních území o větší rozloze, tzv. celků regionální soudržnosti (zák. č. 248/2000 Sb.). Tyto novější nepřirozené jednotky zaměstnávají další nemalý počet přebytečných úředníků, je pro ně zapotřebí administrativních budov, tedy velkých nákladů na jejich provoz. Nemálo z nás si ještě vzpomene na to, jak v době společensko-politického převratu r. 1989 byla mezi lidmi slyšet již zcela otevřená kritika toho, jaká je ve státní správě přebujelá byrokracie, ale mnohdy je patrné, že od této doby ještě rozkvetla... Varianta návratu k osvědčenému zemskému zřízení by tyto finanční prostředky pro účely těchto abnormálních nadkrajů mohla ušetřit. Byly vytvořeny pro potřebný přínos peněžních toků z bruselské centrály. Například Jihomoravský kraj s Krajem Vysočina tvoří tzv. Region jihovýchod pod označením NUTS 2. Brusel takto rozhodl z důvodu neefektivního ekonomického aspektu současných nepřirozených slabých krajských parcel. Sousední Rakousko či Německo plně respektuje svoje historické země, které tvoří základní sloupy správně-administrativních aparátů svých států. Po připojení bývalé Německé demokratické republiky k tzv. západní části Německa byly v tomto prostoru historické země opět obnoveny a zařazeny k ostatním ze Spolkové republiky Německo. Tento model vnitřní struktury státního zřízení je zcela přirozený a má zřetelnou oporu v historii evropského kontinentu.
Ekonomické drancování Moravy
Vzhledem k absenci samosprávy je o moravském a slezském hrubém domácím produktu rozhodováno v hlavním městě republiky, tj. české Praze, odkud se zcela neprávem vrací nazpět jeho pouhý zlomek a Moravané se Slezany jsou tudíž nuceni žít na nižší úrovni než obyvatelé zmíněné Prahy, potažmo sousedních Čech. Toto dokládá už projev prvorepublikového poslance Pastyříka v r. 1923, v němž vyjadřuje obavy z nastalé situace. Bylo to důsledkem (a pravděpodobně i motivem) zrušení svébytnosti Moravského markrabství a Slezského vojvodství v r. 1918. Zde jsou slova tohoto zákonodárce: „Nás Moravany centralismus pražský tak začíná tížit, že slyšíme obavy, že je horší a bude horší nežli vídeňský.“ Následuje rozsáhlý podrobný výčet položek tehdejšího státního rozpočtu (zemědělství, výzkum, veřejné práce, elektrárny, školství ad.) kde v nákladech figurují Čechy, Slovensko, Podkarpatská Rus a Morava se Slezskem zaujímají marginální položku. Poslanec Pastyřík dodává: „Můžeme my, Moravané, býti spokojeni? Nikdy ne. A abyste to zakryli, chcete zařídit župy (kraje), aby to tak nekřičelo?!“ (zdroj: stenozáznam jednání NS ČSR, r. 1923) Neméně závažná fakta se nacházejí ve studii o ekonomické diskriminaci Moravy a Slezska, jejímž autorem je čestný prezident Moravského národního kongresu (zal. 1992), Ing. Josef Pecl, CSc. Podle této hodnotné práce bylo jen v poslední socialistické, tzv. pětiletce, tj. mezi lety 1986 a 1990, z moravsko-slezského hrubého domácího produktu ukradeno astronomických 82 miliard tehdejších neznehodnocených československých korun, tj. každoročně nejméně 16,4 miliardy. Z této částky šlo minimálně 11 miliard korun každý rok na sousední Slovensko, zbytek, tedy 5,4 miliardy, Praha ponechávala v samotných Čechách. Každý občan Moravy a Slezska, včetně novorozenců a obyvatel poproduktivního věku, byl tímto způsobem ošizen o více než 4000 Kčs ročně. Při průměrném výdělku asi 3850 Kčs to byly prostředky, za něž by si běžná čtyřčlenná rodina mohla pořídit vlastní rodinný dům (viz zákony o státním rozpočtu z let 1985—1989 platné Sbírky zákonů)! Tristnější je ten fakt, že v současné době tento vlekoucí se neblahý trend, stejně jako výše zmíněný byrokratický aparát, narostl do ještě nehoráznějších rozměrů — centralizace fiskálu (daní a poplatků, dotací a dávek) je zhruba čtyřnásobně tvrdší, než byla v období socialistické éry — viz zákony o státním rozpočtu Sbírky zákonů. Před společensko-politickým převratem r. 1989 měly obce, okresy a kraje asi 60 % podílu na rozpočtu, nyní jen 15 %! Tomu samozřejmě odpovídá i daleko hrubší vykořisťování Moravy se Slezskem jako koloniemi. Průzkum evropského statistického úřadu Eurostat, zveřejněný dne 19. 2. 2009, toto potzvrzuje.
Moravská národnost
Jak již bylo uvedeno výše, tak od 9. stol., kdy se moravský národ sjednotil pod jedním panovníkem, se zhruba do r. 1871 na Moravě téměř nikdo nehlásil k české národnosti. Pouze tedy z obav před sílící germanizací tohoto středoevropského prostoru se Moravané více začali přiřazovat k sousednímu českému národu, což nemalou měrou přispělo k tomu, že v dalších dějinných etapách byli a jsou svíráni doložitelnou gradující sociální, kulturní a ekonomickou likvidací pramenící z absence přirozeného rozhodovacího práva o své vlastní zemi, potažmo hospodářství. Dosti výmluvný je také genetický průzkum, který prokázal, že DNA mezi Moravany a Čechy je poněkud rozdílná... Ještě v r. 1930 se ovšem v oblasti Hlučínska k moravské národnosti hlásilo 92 % obyvatel. R. 1991 se k ní na území Moravy při sčítání lidu přihlásilo 1 362 313 respondentů, neoficiální počet Moravanů byl dokonce údajně vyšší. O deset let později, tedy v r. 2001, to bylo 380 474 osob a to důsledkem záměrné čechizace a blokády sdělovacích prostředků tzv. hlavního proudu, které mají sídlo v hlavním městě, to je české Praze... Ovšem v r. 2011 byl vzhledem k určité moravské renesanci, za podpory rychle se šířících internetových sociálních sítí, zaznamenán nárůst na výsledek 630 087 Moravanů. Ve stejném roce tomu bylo obdobně na sousedním Slovensku, kde byl u moravské národnostní menšiny přírůstek o 40 % oproti r. 2001. Pro úplnost dodáváme, že podle zák. č. 2/1993 Sb. Listiny základních práv a svobod, čl. 3, odst. 2, citace: „Každý má právo svobodně rozhodovat o své národnosti. Zakazuje se jakékoli ovlivňování tohoto rozhodování a všechny způsoby nátlaku směřující k odnárodňování.“
Srovnatelné evropské státní útvary
Podobný nebo menší počet obyvatel jako Morava se Slezskem, které mají cca 4,0 mil. obyvatel: Albánie 3,2 mil. obyv.; Bosna a Hercegovina 3,9 mil. obyv.; Černá Hora 0,6 mil. obyv.; Dánsko 5,5 mil. obyv.; Estonsko 1,3 mil. obyv.; Finsko 5,3 mil. obyv.; Chorvatsko 4,5 mil. obyv.; Irsko 4,5 mil. obyv.; Kosovo 2,1 mil. obyv.; Litva 3,3 mil. obyv.; Lotyšsko 2,2 mil. obyv.; Lucembursko 0,5 mil. obyv.; Makedonie 2,1 mil. obyv.; Moldavsko 3,5 mil. obyv.; Norsko 4,9 mil. obyv.; Slovensko 5,4 mil. obyv.; Slovinsko 2,0 mil. obyv. (zdroj: kartografie.cz)
Citace významných osobností
„Českou vládu na Moravě upevnil málo vybíravými prostředky ve stylu tehdejší doby Břetislavův syn Spytihněv II. (1055—1061). Sotva nastoupil na trůn, vydal se na cestu, aby uspořádal ,novou říši moravskou‘. Odstranil na tři sta předních představitelů staré moravské šlechty (uvěznil je na různých hradech v Čechách) a na Moravu dosadil z Čech své velmože, duchovní a bojovníky. Ti však již ve třetí generaci vystupovali jako Moravané.“ (PhDr. Pavel Balcárek, Státoprávní dějiny Moravy, str. 5)
„Na tebe, národe český a moravský, vlasti milá, zapomenouti také nemohu při svém již dokonalém s tebou se loučení.“ (Jan Amos Komenský, 1650)
Ve spisu Clamores Eliae z 2. pol. 60. let 17. stol., v jednom ze svých posledních děl, v dekadenci Jan Amos Komenský píše: „Milé matce mé vlasti, zemi moravské, jeden z věrných synů jejich...“ a předmluvu ke spisu Unum necessarium z r. 1668 podepisuje dokonce jako J. A. Comenius Moravus.
V r. 1671 vypověděl Mikuláš Drabík u soudu v Bratislavě o svém spolužáku a celoživotním příteli Janu Amosi Komenském toto: „Comenius fuit natione Moravus ex Pago Komnya pertinens ad Arcem Svetlov.“ V překladu: „Komenský byl národností Moravan ze vsi Komňa náležející k hradu Světlov.“
„Z daleka, pane, jsem z daleka, až z moravských hranic.“ (Bedřich Smetana, Prodaná nevěsta, text postavy Jeníka, 1866)
„Ti páni v Praze mají ten plán, že musí dřív každého ožebračit, o postavení i chlebíček připravit a pak si jsou jisti, že je bude slepě následovat... A jako to dělají s jednotlivci a s jednotlivými stavy, tak by to dělali i s celou zemí Moravskou. Aby se jim, když už by jednou ji měli v pazourech, nemohla vymknout, hleděli by jí pouštět žilou, vycecávat jí krev a udržovat ji málomocnou. Kdo nemá síly, nemůže pomýšlet na odpor. To by očekávalo Moravu, kdyby se poddala Čechám.“ (Noviny Morava, roč. II/1870, č. 17, str. 1)
Karel st. ze Žerotína se prezentoval jako odhodlaný zastánce moravského zemského patriotismu, stal se vášnivým obhájcem zemských svobod a privilegií. V r. 1606 o Češích velmi trpce napsal: Zdališ oni nejsou, kteří nám svobod našich závidí? Zdališ oni nejsou, kteří nás opanovati a sobě podmaniti obmýšlejí, aby sami hlavou a my ocasem království jejich zůstavali? Neboť jakkoliv se pěkně (stavějí), jakkoliv lahodná slova od sebe dávají, jakkoliv mocným a upřímným přátelstvím se zavazují, nic není, já je znám a vím, že kdekoliv mohou a příčiny dostanou, všudy námi zadní kouty vymetají.“ (Obrana Karla st. ze Žerotína k panu Jiříkovi z Hodic, Chrudim, 1891, str. 25)
„Nikdo nebyl před lety šťastnější a nikdo není nyní nešťastnější jako Morava. — My mlčíme ke všemu, jako by nám byly jazyky zkoprněly, a sedíme, jako bychom byli bez nohou a bez rukou. Moravo, ty starý hrade, jaké to máš nyní obyvatelstvo?... Kde statečnost předků našich? Kde ctnost našich otců?“ (Karel st. ze Žerotína)
„Moravská otázka je a bude opět zkušebním kamenem české politiky. Je proto žádoucí, aby byl Moravě zachován její specifický ráz, aby se jí dostalo rozsáhlé autonomie, nejen politické, ale i kulturní.“ (T. G. Masaryk, Problém malého národa, Čas 6, 1907, č. 22)
„Moravský zemský sněm velmi pilně pracuje. Na Moravě je vždycky dobře.“ (František Josef při setkání s poslancem Říšské rady a Moravského zemského sněmu Josefem Redlichem, 28. 10. 1908)
V r. 1870 napsaly moravské katolické noviny Hlas, že „kdyby Morava měla záviset od Čech, veta by bylo po katolické víře našeho lidu, veta vůbec po víře a náboženství a — již proto nechceme slyšet o přivtělení k Čechám, poněvadž nechceme býti Husity“. (Časopis Matice moravské, roč. XXXIII/1909, str. 162—163)
„Vídeň, říše, byla to velká rodina, Maďaři, Němci, Moravané, Češi, Srbové, Chorvati a Italové.“ (Sándor Márai, Svíce dohořívají, 1942, str. 45) Ve své knize Země, země... dokonce kritizuje český imperialismus po rozbití soustátí.
„Jedná se nám především o to, aby naše Morava neroztřískala se na několik krajů, které by nebyly ničím jiným, než několika kancelářemi... V intencích Moravy je, aby zůstala pokud možno celou. Ať se toto zřízení nazve župou nebo krajem, je lhostejno, ale nelze souhlasit, aby Morava byla zmalomocněna rozdělením...“ (noviny Moravská orlice, 17. 12. 1919, str. 106)
Projev poslance Národního shromáždění Pastyříka z r. 1923 naznačuje, že reálné vykořisťování Moravy a Slezska není jen záležitostí vývoje po r. 1948 či 1989, ale je logickým důsledkem (a pravděpodobně i motivem) zrušení politické svébytnosti Moravy a Slezska v r. 1918. Zde jsou slova tohoto zákonodárce: „Nás Moravany centralismus pražský tak začíná tížit, že slyšíme obavy, že je horší a bude horší nežli vídeňský.“ Následuje rozsáhlý podrobný výčet položek tehdejšího státního rozpočtu (zemědělství, výzkum, veřejné práce, elektrárny, školství ad.) kde v nákladech figurují Čechy, Slovensko, Podkarpatská Rus a Morava s částí Slezska zaujímá marginální položku. Poslanec Pastyřík dodává: „Můžeme my, Moravané, býti spokojeni? Nikdy ne. A abyste to zakryli, chcete zařídit župy (kraje), aby to tak nekřičelo?!“ (poslanec Pastyřík, Národní shromáždění, Praha, 1923, zdroj: stenozáznam jednání NS ČSR)
Výňatek z projevu Jana Antonína Bati na pohřbu Tomáše Bati 14. 7. 1932: „Loučím se s Tebou, věrný Moravane, který jsi neustával bojovat o lepší příští své užší domoviny, své země, a věřil pevně, že řeka, která jí dala své jméno, bude kdysi hybnou tepnou našeho hospodářského vzestupu.“
„Nenáviděl českou zápecnost, nepřemýšlející pohodlnictví, nedostatek odvahy a podnikavosti, závist, společenskou neobratnost, neschopnost organizátorskou, vydřidušství bank, nafouklou povýšenost pražáctví, okrádající především Moravu, která přinášela do státního rozpočtu dvakrát třikrát víc, než jí pak bylo milostivě vráceno, prostě českou malost, která stála jako veliká překážka na cestě k blahobytu, na cestě, která je přes nedostatek surovin dobře schůdná, jenom se koukněme na Japonsko — tyto názory přednášel nad mapami země, kterou opravdu a bez falše miloval, to se pozná; a ostatně jsem to všechno znal i z jeho projevů.“ (Edvard Valenta, Žil jsem s miliardářem, nakl. Blok, Brno, 1990, str. 31 a 32; citace o Janu Antonínu Baťovi)
Po volbách, které v Zemi Moravskoslezské proběhly 14. října 1945, na ustanovující schůzi nového Zemského národního výboru v Brně 31. října 1945 staronový předseda Zemského národního výboru prof. František Loubal ve svém projevu uvedl: „Při konečné úpravě ústavních poměrů budeme žádati, aby zemím připadla celá vnitřní správa, pokud si ji nevyhradí ústřední správa. V zemi pak chceme míti sněm s mocí zákonodárnou pro všechny věci, jež náleží do působnosti zemí, silný výkonný orgán zemskou hospodářskou radu a zemský správní soud. Naše věcná působnost musí býti ovšem zajištěna finančně. Při konečné úpravě budeme žádati opravdu finanční výsost pro zemi, aby mohla z ní též vyrovnávati rozdíly v poplatnosti podřízených svazků. Budeme při tom usilovati, aby výnos naší výroby byl zdaněn v zemi a pomocí účelné distribuce průmyslu vytvořena byla na Moravě a ve Slezsku daňová základna stejná jako v Čechách.“ (Rovnost, 1. 11. 1945, str. 1)
Na vykořisťování Moravy si předseda Zemského národního výboru prof. Loubal postěžoval také na stránkách pražského deníku národně sociální strany: „Z oficiální zprávy o poradách o uhlí se například dovídáme, že domácí otop uhlím bude v Čechách kryt ze 30 procent a v Zemi Moravskoslezské jen z 20 procent. Marně se táži proč? Či snad proto, že jsme proti zimě otužilejší? Když je někdo u nás na Moravě, tak plně chápe naše těžkosti a starosti, slibuje, že nesmíme býti odstrčeni, a najednou z úst téhož muže jedné ústřední rozdělovny pak čteme zprávu, že na nás zapomněl 10 procenty uhlí. A tak je to i v jiných případech, že se nám nedodrží sliby, které jsme ať přímo na Moravě nebo v Praze s kompetentními činiteli sjednali. Připomínám to také proto, aby i čtenáři v Čechách věděli proč se tak často ozývají ze Země Moravskoslezské i nevrlé hlasy a brojí proti tak zvanému pražskému centralismu.“ (Svobodné slovo, 8. 1. 1946)
Poválečné akcentování zemských práv, poukazování na odlišné moravské historické hranice a specifický lidový svéráz mělo za následek, že členové centralistické komunistické strany, založené na direktivním řízení, stále častěji vznášeli požadavek na zrušení zemského zřízení a nahrazení novou župní nebo krajskou správou. Naopak nejdůsledněji se za uchování historických zemí stavěla Československá strana lidová. Mimořádnou roli hrála i autorita předsedy strany msgra. Jana Šrámka, který se o uchování zemského zřízení osobně zasazoval. Proto také lidová strana před parlamentními volbami r. 1946 se jako jediná dovolávala zemského zřízení a apelovala na zemský patriotismus Moravanů: „Morava Moravě! Chcete, aby bylo zachováno zemské zřízení? Chcete, aby Brno zůstalo hlavním městem Země Moravskoslezské? Tedy volte číslo 2. Jedině Československá strana lidová se postaví proti župnímu zřízení! Jedině Československá strana lidová je pro zachování zemské samosprávy a zemských celků. Moravané volí číslo 2.“ (Národní obroda, 25. 5. 1946)
Když po volbách již v r. 1946 obsadili komunisté vedení Zemského národního výboru pro Zemi Moravskoslezskou, ztotožnili se zcela s úmyslem likvidovat zemské zřízení. O postojích tohoto komunistického vedení vypovídá i zdravice Klementu Gottwaldovi k jeho 52. narozeninám z listopadu 1948, ve které jej ujišťovalo svým odhodláním urychleně vykonat „...všechny přípravné práce pro reorganizaci veřejné lidové správy, aby krajské výbory zahájily svoji činnost ve stanovených lhůtách a aby byly správou politickou v pravém smyslu slova a... ... kladným příspěvkem k společnému úsilí nás všech na naší československé cestě k socialismu“. (Rovnost, 24. 11. 1948, str. 1)
Známá umělkyně Eva Pilarová má ve svém repertoáru píseň s názvem Co je to láska z r. 1961, ve které je možné slyšet tato slova: „... že Brno není v Čechách, to každý zná, to každý ví...“. Dlužno dodat, že tato pasáž byla cenzorským způsobem zaměněna za text: „... že Brno není Praha, to každý zná, to každý ví...“. Tento nedobrý trend se ovšem týká i nejrůznějších jiných záležitostí směrem k Moravě a Slezsku.
Moravský hudební skladatel Leoš Janáček věděl, jak se Češi odporně chovají k Moravanům, když dával průchod svému vzdoru vůči všem nadřazeným rasám, i české — viz tato citace: „Janáčkův prvek plemenný se vybíjí nejprve národopisným opojením, pak, — zvláště za I. světové války — vzdorem vůči všem nadřazeným rasám, časem i české nebo aspoň pražské...“ (Jaroslav Vogel, Leoš Janáček, Praha, 1963, str. 11)
„Neuvěřitelná centralistická tendence Prahy, jakýsi, morbus pragensis, hrozí beztoho vyústit v ten stav, že se za pár roků nebude obyvatel Moravy nebo Slezska cítit Čechem, nýbrž Moravanem nebo Slezanem.“ (Vladimír Kubeš: K státosprávnému uspořádání, Svobodné slovo, 31. 7. 1967, str. 3)
Jeden z prvních hlasů volajících po obnově zemského zřízení v Československu zazněl dne 2. dubna 1968, kdy u příležitosti 150. výročí založení Moravského muzea v Brně jeho vědečtí a odborní pracovníci vydali prohlášení, v němž se uvádí: „Historická a kulturní existence Moravy je hluboce zakotvena ve vědomí všech občanů ČSSR. Vznikla přirozeným vývojem, její území tvoří geomorfologický, ekonomický a komunikační celek“ a dále požadovali obnovu Moravy v souvislosti s „očekávaným federativním zřízením čs. státu“. (Svobodné slovo, 3. 4. 1968, str. 1)
4. dubna 1968 vystoupili v denním tisku s prohlášením brněnští spisovatelé, mimo jiné Oldřich Mikulášek, Alena Bernášková, Jan Skácel, Josef V. Pleva, Zdeněk Pluhař, Jan Trefulka, Jaromír Tomeček a jiní, ve kterém protestovali proti diskriminaci Moravy a vyslovili názor, že náprava by se dala zjednat návratem k zemskému zřízení, v jehož rámci by se lépe rozvíjely skutečné potřeby kulturní a ekonomické oblasti, jíž Morava dlouhá staletí byla. (Svobodné slovo, 4. 4. 1968, str. 3)
„Na Moravě nevzniklo zemské zřízení až za první republiky. Je to stará instituce. Její tradice přešla do přemyslovského státu... Zemské zřízení na Moravě nikdy neznalo separatismus... Moravské zřízení přežilo zlé doby. Ale jako bylo vždy protiváhou proti nezdravému či jednostrannému centralismu pražskému, bylo i typickou protiváhou proti centralismu vídeňskému. Dnes — v československém rozvlněném prostředí — by měla být Morava vyrovnávajícím činitelem. Soudím, že jestliže bude státní otázka položena na dvě závaží — Praha a Bratislava, nebude to šťastné.“ (historik prof. Dr. Macůrek v besedě Nad mapou Moravy a Slezska, Rovnost, 13. 4. 1968)
Místopředseda vlády České socialistické republiky Ladislav Adamec: „Vláda ČSR, byro ÚV KSČ i předsednictvo ČNR se přiklonilo k návrhu neměnit dosavadní organizační strukturu národních výborů v ČR s tím, že v řadě otázek bude nutno návrh dopracovat. Tím bylo vysloveno také stanovisko k návrhům na postavení Moravy a Slezska v rámci ČSSR, připraveným v r. 1968.“ (Rovnost, 6. 11. 1969, str. 4)
„Jak se Ti líbí u nás na Moravě?“ — „Docela jo.“ — „Já Ti řeknu, Morava to je taková zahrádka. A děvčata, myslím, jsou poctivější než v Čechách.“ — „Ono je to dneska s tou poctivostí u holek všelijaký.“ — „Na Moravě ne. Já být v Tvých letech, hledal bych ženu někde u nás, na dědině. A co ta Tvoje, ta je z Prahy?“ — „Z Prahy.“ — „A její rodiče též?“ — „Ona má v Ivančicích babičku.“ — „Tak to by mohla být slušná dcerka. Té se drž.“ (film Kdo hledá zlaté dno, 1974)
„Morava je podivuhodná země už proto, že je a není. Kdysi v dávné historii, bývala markrabstvím volně spojeným s Českým královstvím. Dnes splynula s Československou federativní republikou a její jméno se vyskytuje už jenom v celostátních předpovědích počasí a v národních písních.“ (básník Jan Skácel, Vilenica ve Slovinsku, 1988)
„Již delší dobu můžeme pozorovat podivuhodný fakt, jak se z masových médií zdejších i zahraničních vytrácí historický a kulturně svébytný pojem Moravy. Morava se ze současných slovníků jednoduše škrtá, nanejvýš se připouští ve formě pěveckého sdružení (Moravan) nebo skupiny písní a tanců (Moravanka, Moravěnka). Občas se můžeme ve sportovní rubrice brněnských mutací deníků Práce, Lidová demokracie atd. dočíst o tom, že moravské kluby slavně zvítězily. A dost.“ (PhDr. Zdeněk Rotrekl, Existence Moravy ve střední Evropě, Střední Evropa, 1/1988, samizdat)
„... vždycky jsem cítil ponížení, že musím do nějakých obskurních rubrik psát: národnost česká, když jsem Moravan, ne Čech... Moje vlast je Morava a žádné Čechy, a už vůbec ne infámní, hrůzné, bohorouhačské Česko, ten obludný výplod našeho zdivočelého, prohnilého, nekonečně zkorumpovaného, nestoudného, každou sebemenší hodnotu okamžitě špinícího, rozkládajícího, relativizujícího liberalismu.“ (PhDr. Jiří Kuběna, básník, ...vyznání moravské, Střední Evropa, 2/1988, samizdat)
„Střední Evropa je všechno okolo Moravy.“ (Erhard Busek, rakouský vicekancléř)
„Buďme hrdí na to, že jsme Moravané, buďme pyšní na to, v jak krásné zemi jsme se narodili.“ (národní umělec Vladimír Menšík)
„My občané Moravskoslezské země, shromáždění dne 1. dubna 1990 v Kroměříži na Manifestaci Moravskoslezská neděle, uvědomujíce si svou zodpovědnost před tisíciletými dějinami této země, cítíce se zavázáni odkazem svých otců a odpovědni svým synům a vycházejíce z Deklarace lidských práv se usnášíme: 1. Požadujeme rehabilitaci samosprávy Země Moravskoslezské, zrušené komunistickým vedením státu 1. ledna 1949. 2. Požadujeme nové státoprávní uspořádání, v němž by Země Moravskoslezská měla rovnoprávné samosprávné a samofinancující postavení. 3. Za optimální považujeme řešení vnitřní struktury státu na spolkovém principu, jak je tomu ve vyspělých demokratických zemích... 4. Požadujeme rozvíjení staromoravských rostislavovských a cyrilometodějských tradic jako základnu moravské identity...“ (Rezoluce ze shromáždění, Kroměříž, 1. 4. 1990)
„Nepochybně legitimní byl moravskými voliči podpořený požadavek Hnutí za samosprávnou demokracii — Společnosti za Moravu a Slezsko na znovuobnovení samosprávných výsad, uloupených komunisty a nastolení zemského územně správního uspořádání, které s úspěchem fungovalo už za 1. republiky a na jehož nedostatky si nemohou stěžovat ani v sousedním Rakousku a Německu. K prvním reakcím patřilo v lednu 1990 vcelku pochopitelné: Počkejte, nejdřív se vypořádáme s bolševikem a pak přijde i na územně správní uspořádání. Měsíce plynuly, bolševik měl o 700 tisíc členů méně a z odpovědí vládních a hradních politiků byla stále cítit unuděná arogance, že už je zase ti Moravané něčím obtěžují, což brzy přešlo i na stránky centrálního tisku... Ono ani tak nejde o to přijmout beze zbytku všechny moravské návrhy, ale je nezbytně nutné o nich přinejmenším diskutovat, neboť jsou zaštítěny hlasy více než 1 milionu voličů, a nikoliv je arogantně smést ze stolu.“ (Bohumil Pečinka, Tož co Moravo, Studentské listy, č. 15/1990)
Federální shromáždění České a Slovenské federativní republiky na 28. společné schůzi Sněmovny lidu a Sněmovny národů dne 9. 5. 1990 přijalo toto Usnesení o obnovení moravsko-slezské samosprávy (č. o2/c33/1990 Sb.): „Federální shromáždění České a Slovenské federativní republiky považuje zrušení Země Moravskoslezské od 1. ledna 1949 v rámci nového územně správního uspořádání za akt nespravedlivý a poplatný totalitní byrokraticko-centralistické praxi, za krok, který byl v rozporu s principy demokracie a samosprávy, a který tak podstatně přispěl k deformovanému vývoji československé společnosti.“ Tento dokument je dle písemného vyjádření Ministerstva spravedlnosti ČR ze dne 29. 12. 2008 (č. j. 521/2008-LO-SP/2) stále platný...
„Zrušení zemského zřízení poškodilo zemi Českou i Moravskoslezskou. Plná rehabilitace zemského zřízení na základě samosprávného principu bude definitivně řešena novou ústavou České republiky. Ještě předtím bude možné a nutné přijmout ústavní zákony, které budou definitivní řešení předjímat. Proto si právo rozhodovat o těchto otázkách vyhrazuje Česká národní rada a vyzývá Vládu České republiky k aktivní součinnosti.“ (Závěrečná část projevu předsedy vlády ČR Petra Pitharta ze schůze ČNR, 3. 7. 1990)
„Nechci vyvolávat žádné protipražské nálady, ale je přece známo, jaké potíže měli s Prahou Leoš Janáček, Petr Bezruč, Jakub Deml a že na postoj Prahy doplatil životem Vilém Mrštík. Morava i v kultuře bude mít to, co si vydobude i uhájí.“ (Jaromír Tomeček, spisovatel, Zlatá stopa, Brno, 1991, str. 280—281)
„To, čemu říkám pražská arogance, není vlastnost Pražanů, nýbrž malých lidiček, kteří se dostali do centra a myslí si, že jsou najednou mistři světa.“ (Karel Kryl, písničkář a básník, Svět v obrazech, 18. 4. 1991)
„Chci vyjádřit přesvědčení, že my Moravané, jsme stále tím národem, který nese pečeť vyspělé kultury, vzdělanosti, pracovitosti a tvůrčí síly, ale také pečeť schopnosti být svorníkem vzájemného sblížení s ostatními národy, branou porozumění potřebného všem.“ (Mons. ThDr. František Vaňák, arcibiskup olomoucký, metropolita moravský)
„Říkejte si stokrát po sobě Velká Morava, Moravia Magna, Grande Moravie, abyste přišli na chuť tomu zvučnému, širokému, jednotnému slovu, slovu bez kazu a trhlinky, oblému a hrdému, sytému a srostitému, názvu, jenž je světový a důvěrný, beze stínu směšnosti, velký a sladký, nový a prastarý.“ (PhDr. Karel Čapek, O tom jméně, Lidové noviny, 1. 1. 1922)
„Když chci svou národnost, svou moravskou národnost, ještě nemusím být zločincem. Chci být jen Moravanem.“ (Karel Kryl, písničkář a básník, Brno, srpen 1992)
„Vážené dámy, vážení pánové, národy Čech, Moravy a části Slezska, jakož i národ Slovenska se v r. 1918 rozhodly spojit z vlastní vůle za tím účelem, aby vytvořily svrchovaný a samostatný stát s názvem Československá republika. Československo bylo uznáno za člena společnosti národů, za člena mezinárodních organizací a byly s ní uzavírány mezinárodní dohody a smlouvy. Nyní, kdy dochází k rozbíjení tohoto státu, nechce vládnoucí koalice přiznat lidu Moravy a Slezska práva, se kterými do společného státu vstoupil a kterých se nikdy nevzdal... My, poslanci ČNR, zvolení ve svobodných volbách k zastupování a obraně práv občanů a národů prohlašujeme, že i nadále chceme žít ve společném státě založeném na občanské a národní rovnosti při respektování práva historického a přirozeného... Svazek samosprávných a rovnoprávných zemí tvořících společný stát uspokojí naše požadavky a přispěje ke stabilitě a klidu.“ (Česká národní rada, Praha, 28. 10. 1992)
V souvislosti s povýšením olomouckého biskupství na arcibiskupství za českého krále a markrabího moravského Přemysla Otakara II. v r. 1267 vznikla i legenda o sv. Cyrilu a Metoději, patronech Moravy (Legenda Moravica) ve které se uvádí: „... Morava je země širá a utěšená, oplývající bohatstvím plodů..., obyvatelé vynikají krásou postavy, budící úctu, vážností mravů, muži jsou stateční, bojovníci znamenití, k dvorské službě uzpůsobeni a veškerým pěstováním svých zájmů tomuto světu připodobněni... Přeslavný národ moravský nikoli bojem, ale vírou se stal národem svatým.“
(doc. PhDr. Lubomír E. Havlík, DrSc., Moravské letopisy, Brno, 1993)Moravské markrabství bylo jako instituce podle ustanovení Karla IV. lénem krále a Koruny Království Čech, reprezentantem celého soustátí byl však pouze král, markrabí a vévoda v jedné osobě, nikoliv čeští stavové, kteří si tendenčně zaměnili reprezentaci svého Království Čech s reprezentací celé Koruny. Proto jim Moravané v r. 1453 ústy Vaňka z Boskovic odpověděli: „Páni Čechové... k tomu se známe, že jsme úd Koruny, ale ve všem urození i v statcích i v místech tak svobodní jako vy páni čeští, ale nejsme žádní manové, než svobodní páni tak dobře jako i vy...“
(doc. PhDr. Lubomír E. Havlík, DrSc., Moravské letopisy, Brno, 1993)Na zemském sněmu Moravského markrabství v Brně v r. 1550 za přítomnosti Ferdinanda I., krále Uher, Čech, markrabího Moravy atd. upozornil moravský zemský hejtman Václav z Ludanic v závěru své řeči že: „Markrabství moravské jest země svobodná, má vlastní politická práva a svobody a nedá se o ně připravit... Dříve Morava v ohni a popeli zahyne, než aby trpěla nějakého u víře nucení.“ (doc. PhDr. Lubomír E. Havlík, DrSc., Moravské letopisy, Brno, 1993)
„Na moravském zemském sněmu v r. 1585 v Brně se stavové Moravy ohradili výtce, že ostatní země České koruny jsou ochotnější v poskytování berní na válku s Turky, a nepovolili berni ani o groš vyšší než na sněmu předchozím. Zdůraznili, že Markrabství moravské jest sice předním údem Koruny Království českého, ale jinak zemí úplně svobodnou, která není povinna, aby se v něčem spravovala zeměmi jinými.“ (doc. PhDr. Lubomír E. Havlík, DrSc., Moravské letopisy, Brno, 1993)
V r. 1618 protestanští stavové české a německé národnosti v Českém království povstali na obranu svobody vyznání v Čechách. Na výtky z Čech, že brání Moravě připojit se k českému povstání, prohlašoval moravský zemský hejtman Karel st. ze Žerotína, že proti Čechům ničeho neučinil, že nepovažuje jejich při za bezprávnou, avšak neschvaluje způsob, jakým ji vedou, neboť tím ohrožují okolní země a přispívají k záhubě celé říše. „Čechové se snaží stát slavnými tím, že zahubí svoji vlast. Jejich porážky budou počátkem našich, ale vina bude naprosto jejich. Poněvadž sami sebe opustili, nemohou si stěžovat, opustíme-li je my a jiní.“ (doc. PhDr. Lubomír E. Havlík, DrSc., Moravské letopisy, Brno, 1993)
„Ať mluvím slovansky nebo německy, nepřestávám být Moravanem. Nikoli jazyk, ale smýšlení činí Moravana. Byla by to divná ochrana, kdyby nás před poněmčením uchránit chtěli počeštěním. Požadavek Pražanů nemá historického podkladu a stejně tak by Morava mohla žádat hranice z doby říše Svatoplukovy a s nimi i vládu nad Čechami.“ (moravský poslanec rytíř Leopold Neuwall k českým státoprávním požadavkům, 1848)
„Na základě konstitučního patentu v r. 1848 se utvořil nový zemský sněm Moravského markrabství. Na návrh Petra ryt. Chlumeckého sněm uzákonil, aby moravský jazyk v kostelích a školách, v úřadě a před právem s německým stejně se postavil. Podle J. Jungmanna byla tehdejší forma českého spisovného jazyka bližší jazyku moravské Kralické bibli než spisům českých Veleslavínových a mluvilo se vlastně řečí moravskou. A podle názoru K. Havlíčka byl spisovný jazyk v Čechách vlastně čistou moravštinou.“ (Národní listy, doc. PhDr. Lubomír E. Havlík, DrSc., Moravské letopisy, Brno, 1993)
Na schůzi pražské inteligence a měšťanů ve Svatováclavských lázních v r. 1848 byl zvolen Národní výbor, který vyslal deputaci s peticí k císaři Ferdinandovi V., králi Uher a Čech a markrabímu Moravy. V petici požadoval Národní výbor státoprávní spojení Čech, Moravy a (moravského) Slezska, obnovu Koruny Českého království v rámci Rakouské monarchie. V petici k císaři určoval pražský výbor též postavení Moravy: „1. Aby Moravanům táž práva udělena byla, kterých nabyli Čechové..., jak v ohledu na zřízení zemské, tak na zřízení obcí. Aby Morava při této rovnosti práv zůstala nicméně samostatná. 2. Aby nejvyšší odpovědné ouřady pro Čechy měly i jejich záležitosti v obsahu svých povinností. 3. Aby se výborové sněmu českého a moravského scházeli ke společné poradě. 4. Aby národ český a moravský navzájem zaručili sobě svobodu občanskou, jakož i rovnost národnostní.“ Zemský sněm Moravského markrabství adresoval císaři Ferdinandovi stanovisko k petici pražského národního výboru pokud šlo o Moravu. Ve stanovisku se uvádělo: „Markrabství moravské bylo vždy zemí samostatnou a nezávislou na Čechách, i když zde vždy byl těsný svazek vzhledem ke stejné slovanské národnosti. Spojením s Čechami by byla porušena moravská ústava a samostatnost země.“ Proti spojení s Čechami hovoří i hmotné zájmy Moravy. Také provolání Moravského zemského výboru připomínalo milovanou vlast moravskou a apelovalo na moravské politické vlastenectví. V provolání se uvádělo: „Částka obyvatelů pražských od jeho Císařské milosti opětně u nás se neptavší žádala, aby naše vlast moravská a všechny její záležitosti s Čechami tak spojeny byly, abychom naše vlastní ouřady zemské v Brně pozbyli, aby naše sněmy v Brně přestaly, abychom naše právo v Praze hledali a naše zástupce zemské dílem do Prahy poslali, slovem, abychom místo samostatné nepodrobené země, s Čechami v jednu splynuli. Zapomněli ale, že Morava stejností jazyka a národností vždy sice s Čechami bratrsky spojena byla, že jsme my ale jakožto svobodný, od Čech nezávislý národ odvždy své vlastní sněmy a ouřady měli, že tedy Morava nikdy na své staré památnosti a svou samostatnost a svobodu naproti Čechům obětovati nemůže. Morava od Čech nezávislá jedině svazkem přátelství s nimi spojena byla. Nemálo ale lidí jest, kteří k dosažení svého účelu i prostředku lži a utrhání užívají, které by každý poctivý člověk v ošklivosti měl. Tito lidu moravskému praví, že by jen spojení s Čechami svou slovanskou národnost bez překážky rozšiřovati a síliti mohl. Máme tedy za svou povinnost veškeren moravský lid na to pozorna učiniti, co od shromážděných stavů moravských pro svobodné rozšíření moravského jazyka a pro všeobecné dobré moravské uzavřeno bylo a ještě se uzavře. Nenechte se tedy lživým drážděním některých, jež zlému chtějí, oblouditi a přesvědčte se z pojednání, které v krátkosti do veřejnosti se dají, kterak vašimi zástupci o vaše a celé vlasti dobré se jedná...“ (doc. PhDr. Lubomír E. Havlík, DrSc., Moravské letopisy, Brno, 1993)
„My členové Moravskoslezské akademie pro vzdělání, vědu a umění a její příznivci se dovoláváme zákona č. 198/1993 Sb. o protiprávnosti komunistického režimu a žádáme Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunistického režimu, aby prozkoumal demokratičnost a právoplatnost aktu zrušení zemského uspořádání, konkrétně zrušení Moravskoslezské země i České země, které nastalo zavedením krajského zřízení k 1. 1. 1949 v době poúnorového totalitního režimu zákonem č.280/488. Podle cit. zákona č. 198/1993 Sb. šlo zcela evidentně o akt nedemokratický a protiprávní, spadající do kategorie programového ničení tradičních regionálních hodnot evropské civilizace.“ (Prohlášení Moravskoslezské akademie, Brno, 25. 9. 1995)
„Morava neuznávala žádnou společnou vazbu k Čechám kromě jazyka, jenž se lišil pouze dialekty, a pyšnila se vlastním dobře fungujícím zemským právem a značnou prosperitou.“ (prof. Robert John Weston Evans: Rudolf II. a jeho svět, Praha, 1997, str. 41)
„... i když jsem se narodil v Plzni a tam mě křtili prý Prazdrojem, takže já jsem ale Moravan volbou, a to já myslím, že je víc, místo, kde jste se narodil, to si nemůžete určit, kdežto kde jste se usadil ano.“ (Ing. Miroslav Zikmund, cestovatel a spisovatel, BBC, 26. 6. 2001)
„Odkud jsem? Narodila jsem se v roce 1973 v Brně, přesněji v Brně-Maloměřicích, a přestože se oba moji rodiče narodili v Čechách, považuji se za čistokrevnou Moravanku.“ (Magdalena Kožená, operní pěvkyně, mezzosopranistka, idnes.cz/zpravy/revue, 3. 3. 2003)
„Jsem opravdu moc hrdá, že jsem z Moravy. Upřímně řečeno, s lidmi z Čech si příliš nerozumím. Na Moravě jsou lidé takoví srdečnější a přátelštější.“ (Eliška Bučková, Miss ČR 2008, idnes.cz, 31. 3. 2008)
„Znepokojuje mne, že se ještě ani po letech neprosadila generace politiků a vysokoškolské inteligence stejně vlastenecky, nikoliv nacionalisticky obětavá, jako byli lidé kolem prezidenta Masaryka. Demokracie v Čechách a na Moravě je stále zpochybňována korupcí, mafiánskými metodami, nesmyslným centralismem, který vygumoval Moravu z mapy Evropy, a nekompromisním prosazováním osobních zájmů.“ (Jan Trefulka, spisovatel, překladatel, literární kritik, iDnes, 22. 8. 2009)
„Nemohu to zapřít: jsem Moravan rodem a pokládám za velkou nespravedlnost, že zemské zřízení bylo nahrazeno čtrnácti kraji, jejichž existence, troufám si říct, že úmyslně, znemožnila moravskou zemskou samosprávu, která vytvářela určitý prostor pro moravská specifika. Není to jenom výrazně odlišná lidová poezie v moravské muzice, je to ,zaostaléʻ udržování zvyků, je to sourodost a originalita poezie významných básníků, tvořících na Moravě (Deml, Mikulášek, Skácel, Rotrekl, Suchý a další) i konečně prozaiků, Kundery, Kratochvila. Jenom na Moravě mohlo vzniknout Janáčkovo dílo, které patří k vrcholům moderní operní tvorby. Jsem Moravanem rodem: dílo mého dědečka, architekta Antonína Blažka, není tak významné jako tvorba jeho současníků, ale přece po něm na Moravě zůstanou stopy. Dům umělců v Hodoníně, určený pro členy Sdružení výtvarných umělců moravských (Lolek, Uprka, Jambor) a měšťanská škola v Brně-Králově Poli, dnes už samozřejmě označovaná za významné dílo modernismu. Myslím si, že i dnes by Morava, ale vlastně i celá Česká republika mohly získat skutečnou moravskou samosprávou, která by konkurovala a oponovala pražskému centralismu, orientovanému často velmi povrchně a nekriticky na Evropu a její duchovní módní výstřelky.“ (Jan Trefulka, spisovatel, překladatel, literární kritik, 2011)
„Moravanství přirovnáváme k říčce Punkvě, která také občas zmizí pod zemí, ale pak se zase vynoří.“ (historik doc. PhDr. Jiří Pernes, Dr.)
„Teď jsem mluvil s jedním moravským delegátem valné hromady a říkal jsem mu, že jestli se někdo obrátil v hrobě, pak to byl bývalý místopředseda Jarda Kopecký. On před jedenadvaceti lety přivedl na světlo světa moravskou komoru a dnes byly přijaty tak strašidelné stanovy, až se Haškovi povedlo, po čem toužili mnozí od roku 1994. Ty stanovy jsou ryze protimoravské a delegáti vůbec nevědí, co přijali. To je plivanec do očí celé Moravy, která Haškovi tak věřila. Už se to nikdy nezvrátí zpět, je to výsledek naprosté absence myšlení a odbornosti. Morava přišla o to, čeho si nejvíc cenila. Tak jak se Českomoravský odborový svaz hrdě prsí, že v sobě má zastoupeny Čechy i Moravu, tak je fotbal od třetí ligy rozdělen. A Morava si samozřejmě cenila toho, že to vyplývá i z názvu svazu. Ale to je jen detail. Jde hlavně o to, že v nových stanovách jde o rozbití různých struktur, jako je například ORK. Ta se rozdělí na odvolací a revizní komisi. Dále se do nově vznikajícího řídícího institutu už nebude volit podle poměrného zastoupení Čech a Moravy, budou tam moci být jen sami Češi. Podívejte se, kdo je dnes trenérem a asistenty u áčka, jedenadvacítky nebo u sedmnáctky. Nikde nenajdete žádného moravského trenéra. To samé rozhodčí. Jde o uzurpaci moci z pozice vládnoucí kliky, Morava už absolutně nemá šanci něco prosadit. Jde o bolest těch, kteří dělají fotbal na nejnižších úrovních a nemají šanci dostat se k řízení. Proto jsme na valné hromadě v roce 2001 udělali dohodovací řízení, na němž byly domluveny kvóty v poměru 60:40, respektive 3:2 pro Čechy, aby se do komisí dostali i zástupci Moravy. Vždycky bylo pravidlem, že pokud byl u juniorského nároďáku trenér z Čech, jeho asistentem byl někdo z Moravy, aby zastupoval zájmy kluků, kteří hrají soutěže na Moravě a není na ně tolik vidět. Vzhledem k tomu, že na Moravě je mizivý počet agentů, kteří prosazují své hráče do reprezentace, začalo se to projevovat i u áčka, kde by samozřejmě měla rozhodovat pouze výkonnost. A když se na to lidé Ivana ptali, odpovídal jim: ,Přece mi věříte, ne?‘ A tak mu uvěřili a schválili stanovy, kvůli kterým byla na Moravě bouřka.“ (Jiří Kubíček, Kubíček o Haškovi: Je to podvod a taškařice století!, isport.blesk.cz, 26. 6. 2011)
„Sami si síť silnic nepostavíme. Je to politická záležitost. Je tu nevůle stavět na Moravě silnice ze severu na jih, protože naše závislost na Praze se tím zmenší. Všechny krajské reprezentace musí bojovat alespoň o kousky, o obchvaty měst nebo části brněnského velkého okruhu, které se staví náhodně podle toho, na něž se zrovna podaří sehnat peníze. Z peněz kraje dvacet kilometrů dálnice na Vídeň ani R43 na sever nepostavíme. Na druhou stranu říkám, že když se rozšiřuje dálnice D1, tak mnohem lepší cesta je postavit R35 na severu, která je souběžná s D1 a řidiči by ve směru na Ostravu nemuseli jezdit přes nás.“ (Ing. Stanislav Juránek, Juránek: Obce vědomě povolily výstavbu domů na trase plánovaných silnic, brnensky.denik.cz, 4. 11. 2012)
„Měl jsem nabídky ze Slavie i ze Sparty, ale nepřijal jsem je. Já byl vždycky Moravák jako poleno. To, že někdo z Moravy tvrdí, že jeho snem je hrát za Spartu nebo za Slavii, jsem nikdy nepochopil (směje se). Já jsem chtěl hrát za moravské oddíly. Do Prahy mě to nikdy netáhlo.“ (Roman Sedláček, fotbalista a trenér, olomoucky.denik.cz, 15. 2. 2013)
„O situaci za socialismu dostatečně vypovídá analýza státních rozpočtů poslední pětiletky let 1985—1989. Občané Moravy a části Slezska byli státními rozpočty ročně okrádáni nejméně o 16,4 mld. tehdy ještě neznehodnocených československých korun. Při tehdejším celostátním rozpočtu kolem 215 mld. Kčs tato kořist činila asi 8 % celostátního rozpočtu a skoro 20 % rozpočtu Moravy a části Slezska. 11 mld. Kčs šlo na Slovensko a 5,4 mld. Kčs do Čech (Česka). Každý občan Moravy a části Slezska, včetně starců nad hrobem a novorozeňat, tak přicházel nejméně o 4100 Kčs ročně. Při tehdejším průměrném výdělku kolem 2850 Kčs měsíčně by si za částku zcizenou rozpočtem čtyřčlenná rodina na Moravě a v části Slezska mohla pořídit vlastní rodinný domek. (Zdroj: zákony o státním rozpočtu 1985—1989 platné Sbírky zákonů) Za předcházející totality obce, okresy a kraje rozhodovaly o 60 % fiskálu (daně a poplatky, dotace a dávky). O 40 % fiskálu rozhodovalo centrum v Praze. Tehdy to bylo předmětem kritiky jako centralismus. V jaké situaci jsme dnes? Obce a kraje rozhodují dnes jen asi o 15 % (!) fiskálu, o celých asi 85 % fiskálu rozhoduje Praha! Centralismus dnes je tedy čtyřnásobně (!) tvrdší, než za socialismu. (Zdroj: zákony o rozpočtovém přerozdělení daní platné Sbírky zákonů)“ (Ing. Josef Pecl, CSs., Komentář k oslavám 28. října, Brno, 22. 10. 2018)
„Brno je prostě město, které nemůže zapomenout, že bylo kdysi hlavním městem makrabství a země moravské, nejen jedním z mnoha krajských měst. Celá kulturní, vzdělávací a společenská infrastruktura města je nastavena na větší měřítko, než bylo městu Brnu přisouzeno posledními státoprávními uspořádáními. Díky této historické nespravedlnosti máme dodnes jako Brňané nutkání soutěžit s jinými centry vyššího řádu v celé řadě oblastí. A to, co se někdy také projevuje v Brně jako úsměvný provinční komplex méněcennosti, má pro univerzitu neuvěřitelnou pozitivní motivační sílu. Ne nadarmo se na univerzitě tak ujalo anglické úsloví: ,We are number two, we try harder.‘ Snažíme se prostě víc.“ (doc. PhDr. Mikuláš Bek, Ph.D., senátor a rektor Masarykovy univerzity Brno, 28. 1. 2019)
„Zlatá medaile pro prezidenta Slovenska: S Moraváky jsme si bližší než Češi, řekl“ (Ing. Andrej Kiska, prezident Slovenské republiky, titulek článku, denik.cz, 30. 1. 2019)
„Praha zůstává navždy moje velká pochybnost, protože všechno zlo, co už se stalo a udělalo Milanovi, přichází z Prahy. Žádné zlo nikdy nepřišlo z Brna, nikdy.“ (Věra Kunderová, manželka spisovatele Milana Kundery, irozhlas.cz, 30. 3. 2023)
Shrnutí
Na základě výše uvedeného vyplývá, že požadavky aktivních Moravanů z moravských organizací či politických subjektů jsou tedy přirozené a pasivita v tomto směru nahrává popsanému tristnímu stavu, jehož součástí je také opomíjení zemského statusu Moravy a Slezska v médiícíh a to nejen oficiálních sdělovacích prostředků, kdy jsou například hrubě chybně lokalizovány na sousední Čechy, moravské a slezské entity jsou označovány za české, heraldická symbolika Moravy a Slezska mizí z dresů sportovních reprezentací a o bohaté a významné moravské historii se na základních školách neučí...
Zemské složení republiky: Čechy, Morava, Slezsko.