Vážení návštěvníci,

vítejte na tomto webu, ať jste ho vyhledali se zájmem nebo jste jen internetoví kolemjdoucí. Úvodem předestřeme, že cílem těchto stránek je informovat veřejnost v rámcovém obrazu o situaci historického území Moravy a s ní svázaného Slezska ležících v územně ohraničeném celku státního útvaru tzv. České republiky. Nejen proto, že společnost se v současné době nachází v enormně progresivním dějinném období, je na místě mít alespoň základní povědomí o příslušném kulturně-sociálním aspektu, formující osobnost člověka. Podívejme se tedy na některé moravské a slezské atributy.

Historický vývoj a likvidace Moravy

Velkomoravská říše, zkráceně Velká Morava, je pozdější historické označení pro první stabilní knížectví západních Slovanů ve střední Evropě. Rozkládala se převážně na území dnešní Moravy, Slovenska a Maďarska od r. 833 a stejně tak pod sebou zahrnovala území Čech. V r. 1055 již je zdokumentována první snaha o porobení Moravy, která se dějinami táhne již zhruba tisíc let a to i přesto, že Morava je jednou z významných zemí evropského kontinentu. Tehdy vévoda Spytihněv II. odstranil tři sta předních představitelů staré moravské šlechty tím, že je uvěznil na různých hradech v samotných Čechách a na Moravu dosadil svoje zástupce, kteří se však již ve třetí generaci považovali za Moravany... Postupem času následoval přechod na Markrabství moravské, které tvořilo do reforem rakouské panovnice a české královně Marie Terezie r. 1749 samostatnou část celku tzv. zemí Koruny české. Dále o zhruba pět set let později byl ze svého úřadu císařem a českým králem Rudolfem II. sesazen moravský představitel Karel st. ze Žerotína z úřadu zemského hejtmana, údajně pro urážku majestátu, jednalo se patrně ovšem o výrok z r. 1606, v němž se kriticky vyjadřoval ke snahám Čechů o podmanění si Moravy a jeho charakteristiku jednání a postupu Čechů vůči Moravě: „Zdaliž oni nejsou, kteříž nás opanovati a sobě podmaniti obmýšlejí, aby sami hlavou a my ocasem království jejich zůstávali. Já je znám a vím, že kdekoliv mohou a příčiny dostanou, všude námi rádi zadní kouty vymítají.“ Výsledkem toho bylo, že o dva roky později se moravští stavové r. 1608 přihlásili ke konfederaci s Uhrami a Rakousy. Z historické známé bitvy na Bílé hoře r. 1620 je známo, že byla zosnována protestantskými stavy z Čech, ale jejich vojska se zmateně dala na útěk, ovšem čtyři tisíce Moravanů bojovalo do posledního muže. Na podzim r. 1848 Moravský zemský výbor informoval obyvatele o tom, že představitelé sousedních Čech z Prahy žádali opět u vídeňského císaře, aniž by to konzultovali se zástupci Moravy, spojení moravských úřadů s českými, čili jejich přesun do města Prahy neboli zánik moravského zemského statusu. V r. 1870 se bylo možno v periodiku Noviny Morava (roč. II/1870, č. 17, str. 1) dočíst dokonce tato závažná slova: „Ti páni v Praze mají ten plán, že musí dřív každého ožebračit, o postavení i chlebíček připravit a pak si jsou jisti, že je bude slepě následovat... A jako to dělají s jednotlivci a s jednotlivými stavy, tak by to dělali i s celou zemí Moravskou. Aby se jim, když už by jednou ji měli v pazourech, nemohla vymknout, hleděli by jí pouštět žilou, vycecávat jí krev a udržovat ji málomocnou. Kdo nemá síly, nemůže pomýšlet na odpor. To by očekávalo Moravu, kdyby se poddala Čechám.“ O rok později ovšem v tiskovině Moravská orlice začali být Moravané nabádáni k tomu, aby se pro vytvoření silné hráze proti hrozící germanizaci zřekli své moravské národnosti, k níž se doposud přirozeně hlásili, ve prospěch české. Do té doby se k české národnosti na Moravě téměř nikdo neřadil. Pouze tedy z obav před sílícím poněmčováním se Moravané začali přidávat k sousednímu českému národu, ovšem stalo se jim to kardinální flagrantní osudovou chybou, jelikož v dalších etapách dějin začalo narůstat udusávání o moravském (i slezském) historickém, kulturním, sociálním, geografickém aspektu a s tím zároveň ekonomické drancování Moravanů a Slezanů.

Stavět historickou lokalitu Moravy a Slezska do pozice pouhé oblasti je zcela nesmyslné a to z důvodu skutečnosti, že uvedené země měly v minulosti vlastní zemský sněm, vládu, zákony a dokonce platnou stupnici míry, vah, měnu apod. První reálné dějství likvidace administrativně-zemského zřízení Moravy a Slezska nastalo se vznikem tzv. první republiky r. 1918. Vzhledem k tomu, že se tehdy zavedené župy (zák. č. 126/1920 Sb.) ze dne 29. 2. 1920 setkaly s odporem, byly zák. č. 125/1927 Sb. ze dne 14. 7. 1927 s účinností ode dne 1. 12. 1928 opět vytyčeny zemské hranice a vznikla tak Země Moravskoslezská a to i přes protesty některých Slezanů, kteří chtěli obnovit vyčleněnou slezskou celistvost. Morava přečkala svoji svébytnost dokonce i v patologické formě německého nacistického totalitního zřízení v období pod označením Protektorát Čechy a Morava. Nejmenovaný člen Obce moravskoslezských spisovatelů se vyjádřil, že činovník legionářské organizace, dnes již zesnulý Arnošt Stejskal, zároveň tanečník brněnské umělecké scény, mu při jednom setkání ukázal pramen, který připomínal českou intervenci do Berlína, aby se bez boje vojensky zabrané česko-moravské území nazývalo pouze Čechy... Výrazně viditelná likvidace statusu Moravy a Slezska se odehrála v době převzetí československé republiky představiteli Komunistické strany Československa protiústavním krokem v roce jejich nedemokratického převzetí republiky, konkrétně 21. 12. 1948 zák. č. 280/1948 Sb. Ve snaze likvidace Moravy například Nové Město na Moravě sesadili ze statusu okresního města a nahradili ho nedalekým Žďárem nad Sázavou — patrně proto, že jeho název moravský aspekt neprozrazoval... Nutno podotknout, že i toto město, notabene do r. 1920, ve svém označení příslušnost k Moravě zahrnovalo, protože neslo nominativ s lokativem Žďár na Moravě. Obdobný postup následoval po připojení Rakouska k nacistickému Německu, kde dolnorakouské a hornorakouské území dostaly nové názvy Dolní Dunaj a Horní Dunaj, aby Rakušanům nebyla připomínána jejich samostatná alpská republika… Současné tzv. vyšší územně správní celky neboli kraje (zák. č. 347/1997 Sb.) jsou kopií umělých sociálně-inženýrských obvodů z padesátých let komunistické éry, které tehdy byly jejich samotnými tvůrci po jedenácti letech zrušeny pro svoji neefektivnost. V r. 1960 byly nahrazeny regiony o větší rozloze, avšak stále nerespektovaly historickou moravsko-českou hranici, proto kuriózně například město Moravská Třebová leželo v tehdejším Východočeském kraji. Obdobné nesmyslnosti vidíme i dnes, kdy například oblasti jihozápadních moravských měst Dačice a Slavonice jsou součástí Jihočeského kraje. Krajské zřízení je hrubým a necitlivým zásahem do vnitrostátního členění, který výraznou měrou nabourává specifičnost Moravy, Slezska a také samotných Čech, odlišných z geografického, historického, kulturního, sociálního a dokonce i odborně prokázaného genetického (!) hlediska. Tyto regiony vytvářejí neefektivní mocenskou byrokracii a zvyšují daňové zatížení, které jako každé náklady na pracovní činnost, přímo nevytvářející nebo nepřispívající k tvorbě nových hodnot, ukrajují potřebné finance ze státního rozpočtu.

Dále je důležité se zmínit o skutečnosti, že první kříšení Země Moravskoslezské se odehrálo v uvolněné atmosféře 60. let 20. stol., pohřbeno ovšem bylo zák. č. 143/1968 Sb. ze dne 27. 10. 1968 o dvojfederaci, kdy slovenští poslanci zamezili vytvoření trojfederace. Další výrazná snaha o rehabilitaci Moravy a Slezska tu byla viditelná v podobě zaplněných náměstí za obnovu samosprávného právního zřízení po zásadních celospolečenských událostech r. 1989, avšak požadavky Moravanů a Slezanů i přes petici o velkém počtu respondentů nebyly opět splněny. Velice paradoxní je, že předchozí komunistické obvody z úvodu vzpomínané stalinistické éry reálného socialismu byly obnoveny v r. 2000 zák. č. 129/2000 Sb. a věkem dokonce přežily svoje první zrození. Při návratu k přirozenému modelu, tj. obec či město, dále okres jako osvědčený pilíř státní správy a země, by se podle propočtu po několika letech ušetřily desítky miliard korun. Nyní veřejnost také snad takřka vůbec není informována o skutečnosti, že ze správního centra evropského společenství bylo státním orgánům České republiky nařízeno vytvoření vnitřních území o větší rozloze, tzv. celků regionální soudržnosti (zák. č. 248/2000 Sb.). Tyto novější nepřirozené jednotky zaměstnávají další nemalý počet přebytečných úředníků, je pro ně zapotřebí administrativních budov, tedy velkých nákladů na jejich provoz. Nemálo z nás si ještě vzpomene na to, jak v době společensko-politického převratu r. 1989 byla mezi lidmi slyšet již zcela otevřená kritika toho, jaká je ve státní správě přebujelá byrokracie, ale mnohdy je patrné, že od této doby ještě rozkvetla... Varianta návratu k osvědčenému zemskému zřízení by tyto finanční prostředky pro účely těchto abnormálních nadkrajů mohla ušetřit. Byly vytvořeny pro potřebný přínos peněžních toků z bruselské centrály. Například Jihomoravský kraj s Krajem Vysočina tvoří tzv. Region jihovýchod pod označením NUTS 2. Brusel takto rozhodl z důvodu neefektivního ekonomického aspektu současných nepřirozených slabých krajských parcel. Sousední Rakousko či Německo plně respektuje svoje historické země, které tvoří základní sloupy správně-administrativních aparátů svých států. Po připojení bývalé Německé demokratické republiky k tzv. západní části Německa byly v tomto prostoru historické země opět obnoveny a zařazeny k ostatním ze Spolkové republiky Německo. Tento model vnitřní struktury státního zřízení je zcela přirozený a má zřetelnou oporu v historii evropského kontinentu.

Ekonomické drancování Moravy

Vzhledem k absenci samosprávy je o moravském a slezském hrubém domácím produktu rozhodováno v hlavním městě republiky, tj. české Praze, odkud se zcela neprávem vrací nazpět jeho pouhý zlomek a Moravané se Slezany jsou tudíž nuceni žít na nižší úrovni než obyvatelé zmíněné Prahy, potažmo sousedních Čech. Toto dokládá už projev prvorepublikového poslance Pastyříka v r. 1923, v němž vyjadřuje obavy z nastalé situace. Bylo to důsledkem (a pravděpodobně i motivem) zrušení svébytnosti Moravského markrabství a Slezského vojvodství v r. 1918. Zde jsou slova tohoto zákonodárce: „Nás Moravany centralismus pražský tak začíná tížit, že slyšíme obavy, že je horší a bude horší nežli vídeňský.“ Následuje rozsáhlý podrobný výčet položek tehdejšího státního rozpočtu (zemědělství, výzkum, veřejné práce, elektrárny, školství ad.) kde v nákladech figurují Čechy, Slovensko, Podkarpatská Rus a Morava se Slezskem zaujímají marginální položku. Poslanec Pastyřík dodává: „Můžeme my, Moravané, býti spokojeni? Nikdy ne. A abyste to zakryli, chcete zařídit župy (kraje), aby to tak nekřičelo?!“ (zdroj: stenozáznam jednání NS ČSR, r. 1923) Neméně závažná fakta se nacházejí ve studii o ekonomické diskriminaci Moravy a Slezska, jejímž autorem je čestný prezident Moravského národního kongresu (zal. 1992), Ing. Josef Pecl, CSc. Podle této hodnotné práce bylo jen v poslední socialistické, tzv. pětiletce, tj. mezi lety 1986 a 1990, z moravsko-slezského hrubého domácího produktu ukradeno astronomických 82 miliard tehdejších neznehodnocených československých korun, tj. každoročně nejméně 16,4 miliardy. Z této částky šlo minimálně 11 miliard korun každý rok na sousední Slovensko, zbytek, tedy 5,4 miliardy, Praha ponechávala v samotných Čechách. Každý občan Moravy a Slezska, včetně novorozenců a obyvatel poproduktivního věku, byl tímto způsobem ošizen o více než 4000 Kčs ročně. Při průměrném výdělku asi 3850 Kčs to byly prostředky, za něž by si běžná čtyřčlenná rodina mohla pořídit vlastní rodinný dům (viz zákony o státním rozpočtu z let 1985—1989 platné Sbírky zákonů)! Tristnější je ten fakt, že v současné době tento vlekoucí se neblahý trend, stejně jako výše zmíněný byrokratický aparát, narostl do ještě nehoráznějších rozměrů — centralizace fiskálu (daní a poplatků, dotací a dávek) je zhruba čtyřnásobně tvrdší, než byla v období socialistické éry — viz zákony o státním rozpočtu Sbírky zákonů. Před společensko-politickým převratem r. 1989 měly obce, okresy a kraje asi 60 % podílu na rozpočtu, nyní jen 15 %! Tomu samozřejmě odpovídá i daleko hrubší vykořisťování Moravy se Slezskem jako koloniemi. Průzkum evropského statistického úřadu Eurostat, zveřejněný dne 19. 2. 2009, toto potzvrzuje.

Moravská národnost

Jak již bylo uvedeno výše, tak od 9. stol., kdy se moravský národ sjednotil pod jedním panovníkem, se zhruba do r. 1871 na Moravě téměř nikdo nehlásil k české národnosti. Pouze tedy z obav před sílící germanizací tohoto středoevropského prostoru se Moravané více začali přiřazovat k sousednímu českému národu, což nemalou měrou přispělo k tomu, že v dalších dějinných etapách byli a jsou svíráni doložitelnou gradující sociální, kulturní a ekonomickou likvidací pramenící z absence přirozeného rozhodovacího práva o své vlastní zemi, potažmo hospodářství. Dosti výmluvný je také genetický průzkum, který prokázal, že DNA mezi Moravany a Čechy je poněkud rozdílná... Ještě v r. 1930 se ovšem v oblasti Hlučínska k moravské národnosti hlásilo 92 % obyvatel. R. 1991 se k ní na území Moravy při sčítání lidu přihlásilo 1 362 313 respondentů, neoficiální počet Moravanů byl dokonce údajně vyšší. O deset let později, tedy v r. 2001, to bylo 380 474 osob a to důsledkem záměrné čechizace a blokády sdělovacích prostředků tzv. hlavního proudu, které mají sídlo v hlavním městě, to je české Praze... Ovšem v r. 2011 byl vzhledem k určité moravské renesanci, za podpory rychle se šířících internetových sociálních sítí, zaznamenán nárůst na výsledek 630 087 Moravanů. Ve stejném roce tomu bylo obdobně na sousedním Slovensku, kde byl u moravské národnostní menšiny přírůstek o 40 % oproti r. 2001. Pro úplnost dodáváme, že podle zák. č. 2/1993 Sb. Listiny základních práv a svobod, čl. 3, odst. 2, citace: „Každý má právo svobodně rozhodovat o své národnosti. Zakazuje se jakékoli ovlivňování tohoto rozhodování a všechny způsoby nátlaku směřující k odnárodňování.“

Srovnatelné evropské státní útvary

Podobný nebo menší počet obyvatel jako Morava se Slezskem, které mají cca 4,0 mil. obyvatel: Albánie 3,2 mil. obyv.; Bosna a Hercegovina 3,9 mil. obyv.; Černá Hora 0,6 mil. obyv.; Dánsko 5,5 mil. obyv.; Estonsko 1,3 mil. obyv.; Finsko 5,3 mil. obyv.; Chorvatsko 4,5 mil. obyv.; Irsko 4,5 mil. obyv.; Kosovo 2,1 mil. obyv.; Litva 3,3 mil. obyv.; Lotyšsko 2,2 mil. obyv.; Lucembursko 0,5 mil. obyv.; Makedonie 2,1 mil. obyv.; Moldavsko 3,5 mil. obyv.; Norsko 4,9 mil. obyv.; Slovensko 5,4 mil. obyv.; Slovinsko 2,0 mil. obyv. (zdroj: www.kartografie.cz)

Citace významných osobností

Ve spisu Clamores Eliae z 2. pol. 60. let 17. stol., v jednom ze svých posledních děl, v dekadenci Jan Amos Komenský píše: „Milé matce mé vlasti, zemi moravské, jeden z věrných synů jejich...“ a předmluvu ke spisu Unum necessarium z r. 1668 podepisuje dokonce jako J. A. Comenius Moravus.

„Nikdo nebyl před lety šťastnější a nikdo není nyní nešťastnější jako Morava. — My mlčíme ke všemu, jako by nám byly jazyky zkoprněly, a sedíme, jako bychom byli bez nohou a bez rukou. Moravo, ty starý hrade, jaké to máš nyní obyvatelstvo?... Kde statečnost předků našich? Kde ctnost našich otců?“ (Karel st. ze Žerotína)

„Moravská otázka je a bude opět zkušebním kamenem české politiky. Je proto žádoucí, aby byl Moravě zachován její specifický ráz, aby se jí dostalo rozsáhlé autonomie, nejen politické, ale i kulturní.“ (T. G. Masaryk, Problém malého národa, Čas 6, 1907, č. 22)

V roce 1870 napsaly moravské katolické noviny Hlas, že „kdyby Morava měla záviset od Čech, veta by bylo po katolické víře našeho lidu, veta vůbec po víře a náboženství a — již proto nechceme slyšet o přivtělení k Čechám, poněvadž nechceme býti Husity“. (Časopis Matice moravské, roč. XXXIII/1909, str. 162—163)

„Jedná se nám především o to, aby naše Morava neroztřískala se na několik krajů, které by nebyly ničím jiným, než několika kancelářemi... V intencích Moravy je, aby zůstala pokud možno celou. Ať se toto zřízení nazve župou nebo krajem, je lhostejno, ale nelze souhlasit, aby Morava byla zmalomocněna rozdělením…“ (noviny Moravská orlice, 17. 12. 1919, str. 106)

Výňatek z projevu Jana Antonína Bati na pohřbu Tomáše Bati 12. 7. 1932: „Loučím se s Tebou, věrný Moravane, který jsi neustával bojovat o lepší příští své užší domoviny, své země, a věřil pevně, že řeka, která jí dala své jméno, bude kdysi hybnou tepnou našeho hospodářského vzestupu.“

Po volbách, které v Zemi Moravskoslezské proběhly 14. října 1945, na ustanovující schůzi nového Zemského národního výboru v Brně 31. října 1945 staronový předseda Zemského národního výboru prof. František Loubal ve svém projevu uvedl: „Při konečné úpravě ústavních poměrů budeme žádati, aby zemím připadla celá vnitřní správa, pokud si ji nevyhradí ústřední správa. V zemi pak chceme míti sněm s mocí zákonodárnou pro všechny věci, jež náleží do působnosti zemí, silný výkonný orgán zemskou hospodářskou radu a zemský správní soud. Naše věcná působnost musí býti ovšem zajištěna finančně. Při konečné úpravě budeme žádati opravdu finanční výsost pro zemi, aby mohla z ní též vyrovnávati rozdíly v poplatnosti podřízených svazků. Budeme při tom usilovati, aby výnos naší výroby byl zdaněn v zemi a pomocí účelné distribuce průmyslu vytvořena byla na Moravě a ve Slezsku daňová základna stejná jako v Čechách.“ (Rovnost, 1. 11. 1945, str. 1)

Na vykořisťování Moravy si předseda Zemského národního výboru prof. Loubal postěžoval také na stránkách pražského deníku národně sociální strany: „Z oficiální zprávy o poradách o uhlí se například dovídáme, že domácí otop uhlím bude v Čechách kryt ze 30 procent a v Zemi Moravskoslezské jen z 20 procent. Marně se táži proč? Či snad proto, že jsme proti zimě otužilejší? Když je někdo u nás na Moravě, tak plně chápe naše těžkosti a starosti, slibuje, že nesmíme býti odstrčeni, a najednou z úst téhož muže jedné ústřední rozdělovny pak čteme zprávu, že na nás zapomněl 10 procenty uhlí. A tak je to i v jiných případech, že se nám nedodrží sliby, které jsme ať přímo na Moravě nebo v Praze s kompetentními činiteli sjednali. Připomínám to také proto, aby i čtenáři v Čechách věděli proč se tak často ozývají ze Země Moravskoslezské i nevrlé hlasy a brojí proti tak zvanému pražskému centralismu.“ (Svobodné slovo, 8. 1. 1946)

Poválečné akcentování zemských práv, poukazování na odlišné moravské historické hranice a specifický lidový svéráz mělo za následek, že členové centralistické komunistické strany, založené na direktivním řízení, stále častěji vznášeli požadavek na zrušení zemského zřízení a nahrazení novou župní nebo krajskou správou. Naopak nejdůsledněji se za uchování historických zemí stavěla Československá strana lidová. Mimořádnou roli hrála i autorita předsedy strany msgra. Jana Šrámka, který se o uchování zemského zřízení osobně zasazoval. Proto také lidová strana před parlamentními volbami r. 1946 se jako jediná dovolávala zemského zřízení a apelovala na zemský patriotismus Moravanů: „Morava Moravě! Chcete, aby bylo zachováno zemské zřízení? Chcete, aby Brno zůstalo hlavním městem Země Moravskoslezské? Tedy volte číslo 2. Jedině Československá strana lidová se postaví proti župnímu zřízení! Jedině Československá strana lidová je pro zachování zemské samosprávy a zemských celků. Moravané volí číslo 2.“ (Národní obroda, 25. 5. 1946)

Když po volbách již v r. 1946 obsadili komunisté vedení Zemského národního výboru pro Zemi Moravskoslezskou, ztotožnili se zcela s úmyslem likvidovat zemské zřízení. O postojích tohoto komunistického vedení vypovídá i zdravice Klementu Gottwaldovi k jeho 52. narozeninám z listopadu 1948, ve které jej ujišťovalo svým odhodláním urychleně vykonat „...všechny přípravné práce pro reorganizaci veřejné lidové správy, aby krajské výbory zahájily svoji činnost ve stanovených lhůtách a aby byly správou politickou v pravém smyslu slova a... ... kladným příspěvkem k společnému úsilí nás všech na naší československé cestě k socialismu“. (Rovnost, 24. 11. 1948, str. 1)

Známá umělkyně Eva Pilarová má ve svém repertoáru píseň s názvem Co je to láska z r. 1961, ve které je možné slyšet tato slova: „... že Brno není v Čechách, to každý zná, to každý ví…“. Dlužno dodat, že tato pasáž byla cenzorským způsobem zaměněna za text: „... že Brno není Praha, to každý zná, to každý ví…“. Tento nedobrý trend se ovšem týká i nejrůznějších jiných záležitostí směrem k Moravě a Slezsku.

Moravský hudební skladatel Leoš Janáček věděl, jak se Češi odporně chovají k Moravanům, když dával průchod svému vzdoru vůči všem nadřazeným rasám, i české — viz tato citace: „Janáčkův prvek plemenný se vybíjí nejprve národopisným opojením, pak, — zvláště za I. světové války — vzdorem vůči všem nadřazeným rasám, časem i české nebo aspoň pražské...“ (Jaroslav Vogel, Leoš Janáček, Praha, 1963, str. 11)

Jeden z prvních hlasů volajících po obnově zemského zřízení v Československu zazněl dne 2. dubna 1968, kdy u příležitosti 150. výročí založení Moravského muzea v Brně jeho vědečtí a odborní pracovníci vydali prohlášení, v němž se uvádí: „Historická a kulturní existence Moravy je hluboce zakotvena ve vědomí všech občanů ČSSR. Vznikla přirozeným vývojem, její území tvoří geomorfologický, ekonomický a komunikační celek“ a dále požadovali obnovu Moravy v souvislosti s „očekávaným federativním zřízením čs. státu“. (Svobodné slovo, 3. 4. 1968, str. 1)

„Již delší dobu můžeme pozorovat podivuhodný fakt, jak se z masových médií zdejších i zahraničních vytrácí historický a kulturně svébytný pojem Moravy. Morava se ze současných slovníků jednoduše škrtá, nanejvýš se připouští ve formě pěveckého sdružení (Moravan) nebo skupiny písní a tanců (Moravanka, Moravěnka). Občas se můžeme ve sportovní rubrice brněnských mutací deníků Práce, Lidová demokracie atd. dočíst o tom, že moravské kluby slavně zvítězily. A dost.“ (PhDr. Zdeněk Rotrekl, Existence Moravy ve střední Evropě, Střední Evropa, 1/1988, samizdat)

„... vždycky jsem cítil ponížení, že musím do nějakých obskurních rubrik psát: národnost česká, když jsem Moravan, ne Čech... Moje vlast je Morava a žádné Čechy, a už vůbec ne infámní, hrůzné, bohorouhačské Česko, ten obludný výplod našeho zdivočelého, prohnilého, nekonečně zkorumpovaného, nestoudného, každou sebemenší hodnotu okamžitě špinícího, rozkládajícího, relativizujícího liberalismu.“ (PhDr. Jiří Kuběna, básník, ...vyznání moravské, Střední Evropa, 2/1988, samizdat)

„Buďme hrdí na to, že jsme Moravané, buďme pyšní na to, v jak krásné zemi jsme se narodili.“ (národní umělec Vladimír Menšík)

Federální shromáždění České a Slovenské federativní republiky na 28. společné schůzi Sněmovny lidu a Sněmovny národů dne 9. 5. 1990 přijalo toto Usnesení o obnovení moravsko-slezské samosprávy (č. 212): „Federální shromáždění České a Slovenské federativní republiky považuje zrušení Země Moravskoslezské od 1. ledna 1949 v rámci nového územně správního uspořádání za akt nespravedlivý a poplatný totalitní byrokraticko-centralistické praxi, za krok, který byl v rozporu s principy demokracie a samosprávy, a který tak podstatně přispěl k deformovanému vývoji československé společnosti.“ Tento dokument je dle písemného vyjádření Ministerstva spravedlnosti ČR ze dne 29. 12. 2008 (č. j. 521/2008-LO-SP/2) stále platný...

„Nechci vyvolávat žádné protipražské nálady, ale je přece známo, jaké potíže měli s Prahou Leoš Janáček, Petr Bezruč, Jakub Deml a že na postoj Prahy doplatil životem Vilém Mrštík. Morava i v kultuře bude mít to, co si vydobude i uhájí.“ (Jaromír Tomeček, spisovatel, Zlatá stopa, Brno, 1991, str. 280—281)

„Když chci svou národnost, svou moravskou národnost, ještě nemusím být zločincem. Chci být jen Moravanem.“ (Karel Kryl, písničkář a básník, Brno, srpen 1992)

„Na základě konstitučního patentu v roce 1848 se utvořil nový zemský sněm Moravského markrabství. Na návrh Petra ryt. Chlumeckého sněm uzákonil, aby moravský jazyk v kostelích a školách, v úřadě a před právem s německým stejně se postavil. Podle J. Jungmanna byla tehdejší forma českého spisovného jazyka bližší jazyku moravské Kralické bibli než spisům českých Veleslavínových a mluvilo se vlastně řečí moravskou. A podle názoru K. Havlíčka byl spisovný jazyk v Čechách vlastně čistou moravštinou.“ (Národní listy, Doc. PhDr. Lubomír E. Havlík, DrSc., Moravské letopisy, Brno, 1993)

„Morava neuznávala žádnou společnou vazbu k Čechám kromě jazyka, jenž se lišil pouze dialekty, a pyšnila se vlastním dobře fungujícím zemským právem a značnou prosperitou.“ (Prof. Robert John Weston Evans: Rudolf II. a jeho svět, Praha, 1997, str. 41)

„... i když jsem se narodil v Plzni a tam mě křtili prý Prazdrojem, takže já jsem ale Moravan volbou, a to já myslím, že je víc, místo, kde jste se narodil, to si nemůžete určit, kdežto kde jste se usadil ano.“ (Ing. Miroslav Zikmund, cestovatel a spisovatel, BBC, 26. 6. 2001)

„Odkud jsem? Narodila jsem se v roce 1973 v Brně, přesněji v Brně-Maloměřicích, a přestože se oba moji rodiče narodili v Čechách, považuji se za čistokrevnou Moravanku.“ (Magdalena Kožená, operní pěvkyně, mezzosopranistka, www.revue.idnes.cz, 3. 3. 2003)

„Jsem opravdu moc hrdá, že jsem z Moravy. Upřímně řečeno, s lidmi z Čech si příliš nerozumím. Na Moravě jsou lidé takoví srdečnější a přátelštější.“ (Eliška Bučková, Miss ČR 2008, www.brno.idnes.cz, 31. 3. 2008)

„Znepokojuje mne, že se ještě ani po letech neprosadila generace politiků a vysokoškolské inteligence stejně vlastenecky, nikoliv nacionalisticky obětavá, jako byli lidé kolem prezidenta Masaryka. Demokracie v Čechách a na Moravě je stále zpochybňována korupcí, mafiánskými metodami, nesmyslným centralismem, který vygumoval Moravu z mapy Evropy, a nekompromisním prosazováním osobních zájmů.“ (Jan Trefulka, spisovatel, překladatel, literární kritik, iDnes, 22. 8. 2009)

„Teď jsem mluvil s jedním moravským delegátem valné hromady a říkal jsem mu, že jestli se někdo obrátil v hrobě, pak to byl bývalý místopředseda Jarda Kopecký. On před jedenadvaceti lety přivedl na světlo světa moravskou komoru a dnes byly přijaty tak strašidelné stanovy, až se Haškovi povedlo, po čem toužili mnozí od roku 1994. Ty stanovy jsou ryze protimoravské a delegáti vůbec nevědí, co přijali. To je plivanec do očí celé Moravy, která Haškovi tak věřila. Už se to nikdy nezvrátí zpět, je to výsledek naprosté absence myšlení a odbornosti. Morava přišla o to, čeho si nejvíc cenila. Tak jak se Českomoravský odborový svaz hrdě prsí, že v sobě má zastoupeny Čechy i Moravu, tak je fotbal od třetí ligy rozdělen. A Morava si samozřejmě cenila toho, že to vyplývá i z názvu svazu. Ale to je jen detail. Jde hlavně o to, že v nových stanovách jde o rozbití různých struktur, jako je například ORK. Ta se rozdělí na odvolací a revizní komisi. Dále se do nově vznikajícího řídícího institutu už nebude volit podle poměrného zastoupení Čech a Moravy, budou tam moci být jen sami Češi. Podívejte se, kdo je dnes trenérem a asistenty u áčka, jedenadvacítky nebo u sedmnáctky. Nikde nenajdete žádného moravského trenéra. To samé rozhodčí. Jde o uzurpaci moci z pozice vládnoucí kliky, Morava už absolutně nemá šanci něco prosadit. Jde o bolest těch, kteří dělají fotbal na nejnižších úrovních a nemají šanci dostat se k řízení. Proto jsme na valné hromadě v roce 2001 udělali dohodovací řízení, na němž byly domluveny kvóty v poměru 60:40, respektive 3:2 pro Čechy, aby se do komisí dostali i zástupci Moravy. Vždycky bylo pravidlem, že pokud byl u juniorského nároďáku trenér z Čech, jeho asistentem byl někdo z Moravy, aby zastupoval zájmy kluků, kteří hrají soutěže na Moravě a není na ně tolik vidět. Vzhledem k tomu, že na Moravě je mizivý počet agentů, kteří prosazují své hráče do reprezentace, začalo se to projevovat i u áčka, kde by samozřejmě měla rozhodovat pouze výkonnost. A když se na to lidé Ivana ptali, odpovídal jim: ,Přece mi věříte, ne?‘ A tak mu uvěřili a schválili stanovy, kvůli kterým byla na Moravě bouřka.“ (Jiří Kubíček, Kubíček o Haškovi: Je to podvod a taškařice století!, www.isport.blesk.cz, 26. 6. 2011)

„Měl jsem nabídky ze Slavie i ze Sparty, ale nepřijal jsem je. Já byl vždycky Moravák jako poleno. To, že někdo z Moravy tvrdí, že jeho snem je hrát za Spartu nebo za Slavii, jsem nikdy nepochopil (směje se). Já jsem chtěl hrát za moravské oddíly. Do Prahy mě to nikdy netáhlo.“ (Roman Sedláček, fotbalista a trenér, www.olomoucky.denik.cz, 15. 2. 2013)

„Brno je prostě město, které nemůže zapomenout, že bylo kdysi hlavním městem makrabství a země moravské, nejen jedním z mnoha krajských měst. Celá kulturní, vzdělávací a společenská infrastruktura města je nastavena na větší měřítko, než bylo městu Brnu přisouzeno posledními státoprávními uspořádáními. Díky této historické nespravedlnosti máme dodnes jako Brňané nutkání soutěžit s jinými centry vyššího řádu v celé řadě oblastí. A to, co se někdy také projevuje v Brně jako úsměvný provinční komplex méněcennosti, má pro univerzitu neuvěřitelnou pozitivní motivační sílu. Ne nadarmo se na univerzitě tak ujalo anglické úsloví: ,We are number two, we try harder.‘ Snažíme se prostě víc.“ (Doc. PhDr. Mikuláš Bek, Ph.D., senátor a rektor Masarykovy univerzity Brno, 28. 1. 2019)

Shrnutí

Na základě výše uvedeného vyplývá, že požadavky aktivních Moravanů z moravských organizací či politických subjektů jsou tedy přirozené a pasivita v tomto směru nahrává popsanému tristnímu stavu, jehož součástí je také opomíjení zemského statusu Moravy a Slezska v médiícíh a to nejen oficiálních sdělovacích prostředků, kdy jsou například hrubě chybně lokalizovány na sousední Čechy, moravské a slezské entity jsou označovány za české, heraldická symbolika Moravy a Slezska mizí z dresů sportovních reprezentací a o bohaté a významné moravské historii se na základních školách neučí...

Zemské složení republiky: Čechy, Morava, Slezsko.